Kávička s pařížskou šlehačkou

<

MATS GUSTAFSSON_TONY BUCK_MASSIMO ‘ZU’ PUPILLO
OTTO VON SCHIRACH vs GABE SERBIAN
ALVIN CURRAN

Pátek 07.5.2010, Instant Chaviréz, Paříž

Lákavá kombinace znamých jmen instantně namíchaná v okamžiku zlomu (Instant Chaviréz) mi připravila pár bezesných nocí a bezelstné nadšení. A také pár otázek. Basák z Zu se saxofonistou? Breakcorový šílenec Otto von Schirach s bubeníkem z The Locust? A předskakuje experimentální klavírista, který vychází z važné hudby? Uf. Uf uf. A jak se můžou se přesvědčivě sehrát, když jsou z jiných částí světa? A najdu vůbec nějaký zapadlý klub v záludné Paříži, kryjící výsměšný škleb pod tajemnou burkou?

Ale vraťme se na začátek.

Byl to príma nápad šlapat na Eifelovku po schodech, tak príma, že jsem následujících pár dní nemohla (s)chodit. Přesto, s nemohoucíma nohama a cílem v hlavě jsme neohroženě vyrazili z nejbližší stanice metra. Díky úžasné organizaci Francouzů na Eifelovce jsme šli pozdě. Po cestě jsme se snažili ukořistit cokoli k jídlu, rukama-nohama jsme si po cestě koupili gyros (pro pány) a hranolky (pro dámy). Ještě že jsme byli v labužnické Francii;) Během rychlopolykání v rychlochůzi jsem zjistila, že jsme zřejmě ztracení. Následoval odchyt kolemjdoucích a prosebné pohledy žebrající o alespoň trochu angličtiny. Nakonec se nás zželelo poflakujících se individuí, kteří se nabídli, že nás tam zavedou. Kluci na mě hodili varovné pohledy, zvlášť když nás vedli do zapadlé úzké uličky, ale pár hardcorových znaků na průvodcích mi dávalo naději. Opravdu nás dovedli na místo – omšelý, oprýskaný klub, kde jsem se hned cítila jako ryba ve vodě. Akorát jsem čekala nějaký koncertní prostor v galerii či tak něco, přece jen padesátiletý klavírista by jen tak nevlezl s vážnou hudbou (byť experimentální) do Yachtu či na Sedmičku, jež se klubu Instant Chaviréz velmi podobaly.

Ale byl tam. Stihli jsme jen konec jeho setu. Střídavě tloukl do kláves piána, střídavě do příručních kláves a střídavě kutil na laptopu s emblémem jablíčka. Harmonii zavrhl jako přežitou a stylem „méně znamená více“ prezentoval svou představu minimalismu. Prý se blíží tvorbě Mortona Feldmana, ale toho neznám. Feldman prý byl kamarád Pollocka, Becketta či Johna Cage, tak to byl asi frajer. Každopádně tento postarší italský klavírista mě moc nezaujal. Ani když začal křídlo prokládat nasekanými odřezky z laptopu. Zvuky, které jsem už stokrát slyšela, postupy a smyčky, které mě už nechávají chladnou. Klasický breakcore bych to zaškatulkovala. To, že to hrál padesátiletý člověk, na mě působilo asi stejně, jako když strejda v Postřižnách vynalezl mýdlo. Největší zážitek pro mě byl, když sem viděla, jak se křídlo oblíká do slušívého cestovního úboru, s čímž jsem se, na rozdíl od použitých postupů, ještě nesetkala. Přišlo mi, že z nahrávek teda zněl líp. Jo, a jmenuje se Alvin Curran.

Po skončení jsem zabrala místo vepředu u bicích a čekala svůj vchol večera. Nejdřív přinesl mladíček notebook, pak přišel satanista a pak dva borci v maskách. Hned jsem rozeznala, který je který. Otto von Schirach i Gabe (neúnavná to kobylka) si pečlivě chystali své nařádíčko. Mladíček nastavil Schirachovi příslušnou modulaci hlasu a schoval se za notebook. Gabe utáhl všechny šroubky na bicí soustavě. Satanista nasadil kápi a obnažil tělo a někdo raději zhasl. A pak začalo peklo.

Gabe sázel ránu za ránou podobně jako v Locust. Naživo je to fakt síla! Schirach si hrál se svým hlasem, nahrával se občas do smyček a pouštěl v líbivém rytmu znova a znova, gradoval a gradoval, dokud diváci neskákali nadšením. Satanista kromě silných gest mumlal do připevněného mikrofonu nějaké zaříkavadla a plnil v podstatě funkci basy. Mladíček, když se otrkal a vykoukl zpoza laptopu, se pouštěl do sólových jekotů puncovanéno šílence. Uf. Uf uf.

Nehráli spolu poprvé, to šlo slyšet. „Nacvičené“ měli tak tři delší songy, které rozproudili krev všem ochotným přijmout jejich hru. Ale i přesto jsem vnímala jejich občasné záseky, jak si dávali přednost, čekali, kdo určí co dál. Občas mi přišlo líto jejich nedokonalému splynutí, páč když jim vše fungovalo, tak to byl fakt mazec. Ale často to bylo spíš objevování těla toho druhého, zkoušení možností, testování nových poloh. Jestli se to podaří, tak se svět pootočí o dva stupně zpět po každém jejich výstupu. A mladíček snad nabere ještě více sebevědomí a nebude topit jekotné sóla ve vlastní nejistotě a končit je tázavým pohledem na svého mistra.

..Otto ho na konci přivinul na svou hruď a utěšil v objetí. Výborně, chlapečku, výborně.. Ach, láska vítězí..

Stop. V tuhle chvíli přichází nutnost utěšit mé společníky, kteří tisknoucí si dlaněmi své uši, mínili okamžitě opustit hnízdo chlípné lásky. Uklidňující přestávka byla naštěstí dostatečně dlouhá.. Massimo z italských Zu si již brousil drápky. Prolítla jsem distra, které byli dosti chudé – nahrávky Alvina Currana a kotouče skupiny Zu. Koupila jsem si originálku Carboniferous, abych své společníky mohla v noci trápit jejich noční můrou, a zkontrolovala čas. Zbývala nám čtvrt hodina, abychom stihli poslední metro. Massimo se obklopil šikovným jazzovým bubeníkem (Tonym Buckem – zakladajícím to členem experimentálního jazzového tria The Necks z Austrálie) a ostříleným experimentálním saxofonistou Matsem Gustafssonem (pro změnu za Švédska), který vyluzoval zásadně přebuzené tóny s extrémní naléhavostí. Improvizace kosmopolitního tria se slibně rozvíjela, jen mi nesedělo nazvučení, kde velikost hvězdy odpovídala hlasitosti nástroje. Tudíž basa byla vytažená dvakrát hlasitěji, než bývá zvykem. Mno, nejen podle propagačních materiálů šlo poznat, že to měl být to italův večer.

Ale než jsem se stačila naplno ponořit do vroucího proudu, museli jsme doslova utíkat na metro. Škoda z pohledu hudby, nutnost z pohledu cizince v Paříži.

Pokud vás snad ještě zajímá, jaké má tato hudba posluchačstvo – řekla bych že tak průměrně kolem třiceti, přišlo mi trochu starší než u nás. Bylo cítit, že takovéto koncerty jsou u nich více zvykem než u nás. Zu tu nebyl undergroundový objev, ale stálá hvězda. Pár následujících fotek snad dokreslí atmosféru.

Na konec raportu snad zbývá jen dodat, že jsem opravdu vděčná za takovéto hudebníky a organizátory šílených večerů, i za statečné společníky, kteří mě nenechali bloudit samotnou. Díky!

Kdeco: Blog | 3 comments